Naděje

Zima, únor 2020. Svět se zastavil. Zprávy o pandemii se bleskově proměnily v realitu, která nás izolovala od všeho známého. Já jsem tu dobu prožila zamčená ve svém ateliéru v srdci Krkonoš, v malebné horské vesničce Horní Štěpanice. Kolem byly jen hluboké lesy, ticho a sníh. Ta samota a nucené odloučení se mi tehdy hluboce zaryly do srdce. Ale právě tam, v té izolaci, se zrodil tento obraz. Chtěla jsem vzdorovat úzkosti, která panovala venku. Vidíte tu hlubokou, sytou ultramarínovou modř noci? Ta barva pro mě ztělesňuje nekonečný klid a hloubku té horské samoty. Ale podívejte se pozorně! Na té mrazivé zemi, pod jasným srpem měsíce a stovkami hvězd, kráčí trojice koček. Jsou křehké, poskládané z pestrobarevných dílků Tangramu, ale doslova září. Každá z nich v sobě nese vnitřní světlo, které je silnější než celá ta temná noc kolem. Tenhle obraz se nejmenuje Naděje náhodou. Je pro mě důkazem, že i když jsme fyzicky uvězněni, naše fantazie a sny zůstávají svobodné. Tyto kočky jsou symbolem naší schopnosti najít v sobě radost i v těch nejistých dobách. Jsou připomínkou, že to vnitřní světlo, které v sobě nosíme, nikdy nezhasne a vždy nás vyvede z tmy ven.