Krávy

Ta žlutá je neuvěřitelná. Pokaždé mě ta barva nabije energií, ale když jsem tyhle krávy viděla stát v moři řepky na vlastní oči, zamrazilo mě. Působily tam tak křehce, skoro jako by byly poskládané z papíru a nepatřily tam. V mých očích se ta zelená pastvina smrskla na malé jeviště – na poslední kousek místa, který těm zvířatům zbyl. Je to ten věčný rozpor, který v naší krajině cítím: na jedné straně ta sytá, úžasná barva, kterou zbožňuji, a na druhé straně smutek z toho, jak málo prostoru přírodě necháváme. Ty krávy tam pro mě stojí jako tiší svědci toho, jak moc si krajinu přetváříme k obrazu svému, až v ní pro ty skutečné obyvatele zbývá jen pár ostrůvků.